OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dve dekády najhviezdnejší metalový zjav z krajiny na juhozápadnom konci Európy mal do Collossea namierené aj pred pár rokmi, lenže vtedy to MOONSPELL nakoniec nevyšlo kvôli problémom s dopravou. Od roku 1992 fungujúca dnes už legenda však v utorok 11. októbra v košickom klube fanúšikov viac než len odškodnila. Ja sám som od nej naposledy počul album „The Butterfly Effect“ z roku 1999, v novšej tvorbe sa orientujem naozaj len zbežne, som ale rád, že príležitosť vidieť Fernanda a jeho kúzelníkov naživo som neprepásol.
Publikum, ktoré klub nakoniec zaplnilo celkom príjemne, mali do nálady dostať dve predkapely. Prvou boli švédski ELEINE, pôsobiaci na scéne piaty rok a ich polhodinový program pozostával z materiálu na minuloročnom debutovom albume „Eleine“. Tak polovážne možno povedať, že ponúkli najlepší vizuálny dojem zo všetkých účinkujúcich. To vďaka vábivo poloodenej zvodne sa krútiacej speváčke Eleine, popri spevu sa venujúcej aj modelingu. Jej éterickým vokálom z času na čas drsnejšími polohami kontroval gitarista Rikard Ekberg a celkovo to po hudobnej stránke bolo príjemné, symfonický metal s hojným podielom vznosných klávesových liniek. Rikardove hecovanie publika sa až tak nehodilo, chytalo taký papundeklový manowarovský ráz komiksového bojovníctva, ale aspoň pobavilo.
Švédov na pódiu vystriedala šestica Rimanov, ktorí si hovoria THE FORESHADOWING. V rámci gothic/doom metalu ide o pomerne uznávanú skupina, existujúcu od roku 2005 a so štyrmi albumami na konte. Jadro jej setu tvoril aktuálny tohtoročný „Seven Heads Ten Horns“, prekladaný staršími vecami. Klub sa ponoril skôr do introvertnej metalovej melanchólie väčšinou pomalých, ťahavých atmosférických skladieb naplnených emóciami a kadejakými neveselými príbehmi a víziami. Nie je to vyslovene moja parketa, ale naživo pôsobivé, hudobne trochu ako britskí PARADISE LOST zjemnení klávesmi.
Posledná hodina a pol patrila MOONSPELL a Fernando Ribeiro (vokály) so spoluhráčmi Miguelom Gasparom, Pedrom Paixãom, Ricardom Amorimom a Airesom Pereirom ju využili naplno. Do kariet im hral výborný zvuk, v ktorom vokály, gitara, basa, bicie i klávesy zneli famózne, a nasadenie celej skupiny, ktorá pri všetkej profesionalite nezabúda svoju hudbu aj naozaj prežívať. Pódium i publikum ovládol v prvom rade veľmi charizmatický a výborne spievajúci Fernando, istý tak vo vznosných čistých vokáloch, ako aj v drsnejších, niekedy priam blackmetalových polohách. Portugalci koniec koncov začínali práve v „čiernom kove“ a nikdy naň úplne nezanevreli, hoci novšia, rôzne žánre miešajúca tvorba niekedy vyznie aj ako gothic/metalová odpoveď na DEPECHE MODE.
Naživo ale MOONSPELL aj v novších skladbách vyznievajú rozhodne metalovo a bavia, naživo som ich zažil prvýkrát a dám si povedať aj nabudúce. Počas výbornej pódiovej show, plnej svetiel a chrlenia dymu, v ktorom ste klávesáka našli až na niekoľký pokus, MOONSPELL popri albumovej novinke „Extinct“ z minulého roku prebehli aj staršiu tvorbu a keďže som prišiel hlavne na skladby ako „Opium“, „Full Moon Madness“, „Alma Mater“ a podobne, bol som veľmi spokojný. Kým budú hrať aj veci z „Wolfheart“, „Irreligious“ a „Sin/Pecado“, fanúšikovia z dávnych čias ich uvítajú vždy. Vydareným spestrením bolo hosťovanie speváčky Eleine ku koncu setu MOONSPELL a myslím, že keď sa o desiatej táto oslava skončila, nespokojného fanúšika by ste v Collosseu nestretli.
Foto: Laci Schürger
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.